aktuality

Vážené delegátky, vážení delegáti, vážení vzácní hosté, milí páni místopředsedové, pane první místopředsedo, dámy a pánové,

vítám vás na 32. kongresu Občanské demokratické strany.

18. ledna 2014, tedy přesně před 12 lety, jsem byl v Olomouci zvolen předsedou ODS. Někteří z vás u toho tehdy byli osobně.

Dvanáct je v mnoha kulturách symbolické číslo, číslo se zvláštním významem – připomeňme si jen namátkou 12 měsíců, 12 apoštolů, 12 hodin na ciferníku, a tak bych mohl pokračovat. 12 je znamením dokonalosti, dokončení, celistvosti, je považováno za šťastné číslo.

A dívám se na to také tak – a dnes, na den přesně po dvanácti letech, před vámi stojím, abych složil účty. Nejen za loňský rok nebo dva, které uběhly od minulého kongresu, jak se na oficiální bod s názvem Zpráva předsedy ODS sluší, ale vlastně za celou tu dobu, kdy jsem měl tu velkou čest vést nejlepší a nejúspěšnější politickou stranu v novodobé historii České republiky.

Určitě nepřeháním, když řeknu, že to bylo 12 úspěšných let. Ač se to v roce 2014 zdálo jako science fiction, tak jsme dokázali vstát z popela, vyhrát volby, zásadně ovlivňovat politiku a směřování naší země. Ještě nedávno jsme řídili zemi ze Strakovy akademie, máme největší klub v Senátu a jeho předsedu, největší opoziční klub v Poslanecké sněmovně, jsme úspěšní v Evropském parlamentu, jsme zastoupeni ve všech krajích, vedeme tři největší města v zemi…

Takto dnes vypadá politická strana, které v roce 2013 takřka všichni předvídali pád do propadliště dějin. Nestalo se to a nestalo se to díky vám a s velkou pokorou bych opatrně dodal, že i díky tomu, že jsem měl jasnou představu, jak a kam chci naši stranu vést, abychom všechny výzvy doby úspěšně zvládli. A povedlo se to i proto, že jste mi věřili a šli tu cestu s důvěrou se mnou a s mými spolupracovníky.

Těch následujících několik minut, tedy přesněji – jak se dnes říká – nižších desítek minut, si tedy dovolím pojmout spíše jako osobní zprávu Petra Fialy. Politika, politologa a celý život veřejně aktivního občana. A budu mluvit nejen o ODS. Ale také o vás, o členech ODS. O našich voličích. O České republice. A o světě, v němž žijeme. Zejména pak o jeho nebezpečích a jeho výzvách. Protože schopnost dobře pojmenovat minulost a aktuální východiska, tedy přítomnost, je pro dobrou budoucnost v politice stejně důležitá jako v běžném životě.

Milí přátelé, teď jsem a v příštích minutách budu úplně „živoucí ukázkou“ toho, proč je tak důležitou hodnotou „svoboda“, za kterou tak usilovně už 35 let bojujeme. Já vám teď mohu říct skutečně cokoli, protože se přitom nemusím bát, že se na mě budete mračit a nedáte mi svůj hlas. Jsem tady teď zcela svobodný, dokonce poprvé za dvanáct let vám mohu říct nahlas to, že váš hlas nepotřebuji. To je naprosto jedinečná příležitost, kterou si nemohu nechat ujít. Tak toho využiji a otevřeně vám všechno řeknu – a někteří z vás se budou opravdu mračit.

Hned v úvodu bych vám chtěl prozradit jedno osobní tajemství. Prosím vás, neděste se, žádný skandál stále ještě předsedy ODS se ani v posledních hodinách mé funkce neobjeví.

Chci vám ale otevřeně říct, co bylo klíčovým důvodem pro mé rozhodnutí nekandidovat znovu na pozici předsedy ODS.

Nebylo to primárně kvůli tomu, že jsme na podzim nevyhráli volby. I když to samozřejmě hrálo také roli. Nebylo to proto, že byste mě k rezignaci nějak tlačili, spíše naopak a za to vám mnohým děkuji. Nebylo to ani proto, že bych se cítil unavený nebo bez chuti dál bojovat. A nebylo to ani proto, že bych nevěděl, jak dál. Stejně jako před 12 lety vidím jasně, co ODS potřebuje, kterým směrem má jít, aby středopravicová politika byla úspěšná. A proto taky vím, že ODS se musí změnit, že ta změna musí být odvážná a že ta změna bude bolet.

Ale v posledních měsících – a to už před volbami – jsem si více a více uvědomoval, že přestože bych třeba, možná nějak znovu uspěl a zvolili byste mě nějak i posedmé, tak tentokrát, tentokrát bych už neměl ten mandát, a hlavně tu důvěru, kterou jsem měl od vás vždy v minulosti, a kterou bych teď potřeboval pro to, abychom mohli udělat kroky, které by vedly k příštím vítězstvím. A přitom bych potřeboval obrovské množství vaší důvěry, ne respektu – za ten děkuji, ale ten nestačí – ne respektu, ale důvěry a víry v mou cestu, abychom to dokázali. Ale vím a vidím, že by tomu tak tentokrát už nebylo.

A to říkám naprosto bez hořkosti, znáte mě, bez hořkosti, věcně, zcela realisticky. A nic si nenalhávejme. 12 let je dlouhá doba. Vždyť to znáte v osobním životě, v partnerských vztazích, co udělá takových 12 let… A je tu určitá únava z Fialova stylu a nejsem slepý a hluchý, abych neslyšel ty hlasy, že kdybychom to dělali nějak jinak, mohlo by to být lepší.

A to může být, milí přátelé, pravda (i když já si to samozřejmě nemyslím). A svou kandidaturou – mj. i proto, že jste se ke mně chovali vždycky s respektem, a chováte se tak ke mně nadále – tak svou kandidaturou bych mnoha lidem vlastně bránil v tom, aby sami šli do boje o vedení ODS.

A protože mi nikdy nešlo o samotnou funkci, ale funkce je pro mě nástrojem pro dělání správných věcí, tak jsem dospěl k názoru, že je správné nekandidovat, skončit – a tím – jak se lidově říká – „odšpuntovat“ situaci, vytvořit nový prostor a umožnit dalším ambiciózním – a to myslím pozitivně – ambiciózním členům ODS, aby se projevili. Aby nabídli spolustraníkům jiné, alternativní koncepty a přístupy.

Možná některým z vás to přijde od předsedy strany, navíc nejdéle sloužícího, trochu nelogické. Ale věřte mně, není – je to naopak odpovědné a je to vzhledem k náladám v naší straně nutné.

Já jsem vždycky věřil v demokratickou DNA ODS. Protože soutěž lidí a myšlenek, vnitřní diskuse, ať už je to někomu příjemné nebo to není příjemné, to je ta pravá podstata demokratické politické strany. A mimo jiné tím se odlišujeme od všech populistů a politických podnikatelů, jakými jsou Babiš, Okamura nebo Turek.

A proto i dnes věřím, že společně budeme schopni racionálně a správně rozhodnout, jakým směrem se budeme chtít v nové etapě vydat a taky koho zvolíme do svého čela.

Nebojte se, nebudu vám teď radit, koho konkrétně máte nebo nemáte volit, jak máte hlasovat. Jistě jste si všimli, že jsem z mnoha dobrých důvodů zůstal v co největší míře stranou vnitřních a vnějších debat o směřování strany, právě proto, abych vytvořil ten potřebný prostor pro ostatní.

A nezúčastnil jsem se ani vnitrostranických diskusí o jednotlivých kandidátech na předsedu a místopředsedy. I když samozřejmě své kandidáty mám… a aniž bych chtěl dávat polibky smrti a cokoliv naznačovat, tak jen poznamenám, že si myslím, že v opozičních lavicích bude muset ODS hledat cestu v obrazně řečeno složité dopravní situaci, a že tedy někdo, kdo se vyzná v dopravě, by byl určitě výhodou. :-)

Ale prosím vás, místo rad a doporučení vám chci předložit k úvaze několik myšlenek, o nichž jsem přesvědčen, že jsou pro dobrou budoucnost ODS a celé demokratické pravicové politiky v naší zemi důležité. A pro pořádek jsem je rozdělil do pěti jednoduchých tezí. A navíc jsem je i podle současného trendu v médiích přiměřeně atraktivně až bulvárně pojmenoval. A to je důkaz, prosím pěkně, že se pořád učím, jak lépe komunikovat, a že jsem otevřen novým přístupům. :-)

Tedy – teze první: ODS rozhodně není v krizi. A pokud bude, způsobí si ji sama.

Ano, koalice SPOLU prohrála volby. To je fakt. Ale přestaňme se zbytečně trýznit a sebepoškozovat, na to fakt nikdo není zvědavý. Buďme raději racionální a pragmatičtí.

Nešlo o žádnou drtivou či zničující prohru. Celkový výsledek byl nakonec mnohem lepší než analytici, komentátoři, a přiznejte si to – i mnozí z vás – očekávali. Skončili jsme druzí. A pět stran bývalé vládní koalice dostalo dokonce dohromady o 125 tisíc více hlasů než před čtyřmi lety. A pokud by se do Parlamentu nedostali Motoristé, k čemuž nebylo daleko, byla by to jiná hra, hra, ve které bychom klidně mohli skládat vládu my.

A to teda, dámy a pánové, není žádný zoufalý výsledek. Rozhodně ne po tom, co jsme celou dobu našeho vládnutí museli čelit nejtěžší ekonomické a bezpečnostní krizi od vzniku českého státu. A přitom republiku jsme nakonec předávali v objektivně daleko lepší ekonomické a strukturální situaci, než jsme ji před čtyřmi lety přebírali.

Mohlo to být lepší? No možná trochu ano. Kdybychom neměli kauzu bitcoin. Kdyby bylo více času na to jezdit dříve za lidmi a osobně jim vysvětlovali situaci. Kdybychom se dokázali aktivizovat na všech úrovních ODS, kdybychom místo nekonečných debat na interních fórech a žehrání na koaliční partnery raději rozdali více letáků, psali více příspěvků na sociální sítě, podali ruku více lidem a oslovili ještě více našich spoluobčanů.

Ale na „kdyby“ se, dámy a pánové, v politice nehraje. Motoristé, tato uměle vytvořená parodie na devadesátkovou pravici, jsou v Parlamentu, ve vládě. A my se můžeme střídavě bavit, nebo děsit tím, co tam ruku v ruce s prokremelskou SPD a bezskrupulózním ANO budou předvádět.

Ale hlavně musíme velice pečlivě analyzovat naši stávající situaci, naše možnosti a správně se rozhodnout. A když to shrnu svojí oblíbenou fotbalovou terminologií: skončili jsme druzí, nemáme titul, nehrajeme Evropu, ale rozhodně nejsme na sestup. A za takové situace se nemůžete chovat, jako by náš tým sestoupil do druhé ligy, to by prostě byla osudová chyba.

Co tedy uděláte? Nevyměníte celé mužstvo, nezačnete hrát úplně jinak, a pokud ano, tak to zpravidla ve fotbale nefunguje, ale tým vhodně obměníte, vylepšíte slabá místa a soustředíte se sebevědomě na příští ligový ročník, který chcete vyhrát. Naším hlavním cílem musí teď být vytvoření nejsilnější opoziční formace, která opět za čtyři roky bude schopna vyhrát ten hlavní zápas: volby do Poslanecké sněmovny.

Máme k tomu všechny karty v ruce a jenom je musíme správně uchopit.

A toho se týká moje druhá teze:

Budoucnost ODS nemůžeme hledat v její minulosti.

V rámci interních debat před tímto kongresem jsem párkrát zaslechl, že klíč k úspěchu je vlastně jednoduchý: Stačí se vrátit k osvědčeným pravicovým principům, které tak dobře fungovaly ještě před pár lety – malý stát, minimum regulace, malé daně a vyrovnaný rozpočet, redukované sociální výkony, méně Evropy, maximální ekonomická svoboda. Možná je trochu oprášit, nově nalakovat. A to by v tom byl čert, aby nás to nevyneslo zase zpátky ke třiceti procentům.

A pro ty, kteří si to myslí, mám špatnou zprávu: Zní to sice jednoduše a hezky, určitě se to mnohým z vás líbí, ale nebude to fungovat.

Proč ne? Protože to neodpovídá tomu, co vlastně chtějí, cítí a potřebují naši voliči. A mít pravdu je pěkné, ale mít pravdu v politice bez voličů, to vážně moc nefunguje. Asi se všichni shodneme na tom, že svět se nám v poslední době proměňuje před očima takovou rychlostí, že je někdy těžké se na to všechno vůbec mentálně adaptovat.

Technologie, média, ekonomické vztahy, mezinárodní řád, americko-evropské vztahy, bezpečnostní situace. Jako bychom prostě najednou procházeli jednou velkou kontinuální revolucí prakticky ve všech oblastech života. Výsledkem je často zmatek a nejistota, dokonce pocit ohrožení u velké části občanů.

A ten v minulosti hlavní politický konflikt mezi levicí a pravicí se tak díky všem těmto vlivům posunul úplně jinam, než jsme ho byli zvyklí mít ještě před deseti nebo patnácti lety.

Bohužel, demokratická levice se u nás (a v mnoha dalších zemích) nechala zcela pohltit populisty. Ti sice mají podobně zničující rozpočtovou politiku, ale potenciálně jsou mnohem více nebezpeční. Na rozdíl od tradičních levicových stran totiž novodobí populisté útočí přímo na základy fungování demokracie a v konečném důsledku podkopávají hodnoty západní civilizace.

A co je horší, oni to často nedělají ani záměrně a důsledky svého pomýleného konání si vůbec neuvědomují. Navíc samozřejmě předstírají, že levicoví nejsou a díky podivné směsi odporu ke všemu novému a romantickému nacionalismu jak z 19. století dokáží znejistit i část voličů, kteří by se jinak považovali za pravicové.

A tato situace je pro mnohé hodně zmatená a nečitelná. Ale, vážení přátelé, ona nečitelná není. Přirozeným konzervativním a pravicovým postojem je této populistické destrukci plnou silou čelit.

V tomto novém politickém konfliktu už nejde jen o rozsah státu, míru regulace ekonomiky. Jde o zásadní hodnotový střet. Jde o budoucnost demokratického uspořádání západních zemí. Jde o míru občanské i ekonomické svobody. Jde o bezpečnost republiky, našich rodin, každého z nás. Jde o přežití svobodného, demokratického a kapitalistického Západu. Je to zásadní civilizační střet, který bohužel neprobíhá jen u nás, ale probíhá ve většině západních zemí.

My jsme to v naší volební kampani shrnuli pod heslo: Teď jde o všechno!

A to, co se nyní děje v naší zemi, to nám zpětně dává za pravdu. Třetí nejvyšší ústavní činitel v zemi otevřeně provokuje prokremelskými postoji. Vládní poslanci naskakují na ruskou propagandu. Premiér působí slabě a zmateně, protože sám netuší, jestli patří na Západ, nebo na Východ. A nejmenší koaliční strana chce do klíčové vládní funkce dosadit naprostého hochštaplera s kontroverzní minulostí. A to je teprve začátek. Já se obávám, že nás čekají daleko horší věci a situace.

ODS si tohoto novodobého konfliktu mezi populisty a demokraty musí být vědoma. Musí mu rozumět. Musí mu rozumět ve všech globálních a civilizačních kontextech. Musí se v něm orientovat. A musí ho umět srozumitelně vysvětlit všem občanům naší země. To je klíč k tomu, aby zůstala úspěšnou a vlivnou politickou stranou. Bez toho se nedají vyhrát další parlamentní volby.

Tím se dostávám ke třetí tezi: Proti síle je třeba postavit sílu.

Vím, co si část z vás myslí: „Fialo, dobrý, uspěl jsi se SPOLU, ale teď už to tak nejde, přišel čas to dělat jen se samostatnou ODS.“ Já to respektuji, ale úplně s tím nesouhlasím. Nikoliv proto, že by se mi tato ambice nelíbila. Líbí se mi. Ostatně ještě pár minut nebo hodin budu předsedou ODS… Ale tato ambice bohužel není realistická. I když vám za chvíli každý kandidát pro to, abyste ho zvolili, bude říkat, že to je ta jediná cesta – že samozřejmě čte nálady v naší politické straně. Já jim to vůbec nevyčítám. Nemohou to teď udělat jinak, pokud chtějí být zvoleni.

Ale já, a na to mám tu svobodu, to odkývat nemohu. Já málokdy dělám věci podle toho, co by se mi líbilo, ale dělám je podle toho, co je správné a co může vést k úspěšnému výsledku. A jak víte, na realistickém přístupu si celou svoji profesní a politickou kariéru zakládám.

A pokud platí, co jsem řekl v předchozím bodě o novém zásadním konfliktu mezi populisty a demokraty, pak je zcela zřejmé, že základní podmínkou úspěchu není dezintegrace demokratické politické scény, ale naopak její úzká spolupráce. Zvlášť poté, kdy hnutí ANO, a to musíme taky vidět, dokázalo vloni koncentrovat i hlasy, které v předcházejících volbách propadly.

A hnutí ANO nepodceňujme – můžeme se jim v mnoha směrech oprávněně smát, a je proč, ale podceňovat je nesmíme – ANO je profesionální, ukázněná, semknutá a bezhodnotová mocenská mašinerie, která dobře zvládá taktiku politického boje. Byl a je to soupeř nové kvality, na kterého staré recepty nefungují.

A v takové situaci my, co tady v tomto sále sedíme, nemáme řešit, jak přebrat voliče TOP 09, vyšachovat STAN a dostat lidovce na dvě procenta. My máme úplně jiné poslání: Společně s našimi demokratickými partnery uhájit Českou republiku jako demokratickou, bezpečnou a prosperující zemi pro její občany a pro naše děti. A koncentrovat hlasy středopravicových voličů. A přání, milí přátelé, nesmí být otcem myšlenky.

Proto vám narovinu říkám, že jsem i nadále přesvědčen, že budoucnost demokratické politiky není v rozdělování, v hledání toho, co nás odlišuje. Ale v propojování, ve vytváření aliancí a ve spojování všech těch, kteří mají stejné cíle. A hodlám to říkat a prosazovat i nadále, i když to třeba chvíli nebude v ODS populární. Zeptejte se ale voličů, běžte za voliči. Zeptejte se voličů, co si oni myslí o soupeření v této části politického spektra, co si myslí o spolupráci v pravicovém demokratickém středu.

Proti síle populistů a radikálů je potřeba postavit spojenou sílu demokratické pravice. Prosím vás, teď není důležitá forma, název, zda se ten sloučí s tím, nebo vznikne nějaká unie, nebo se to všechno jen chytne za ruce – důležité je vědět, že to je nutná cesta a pracovat na tom, aby byla funkční a taky uvěřitelná. Už v nadcházejících senátních a částečně i komunálních volbách. Toto je cesta k úspěšné ODS. A fakt v tom není žádný paradox.

Prosím vás, sebevědomá strana, kterou jsme a chceme být, se nemusí a nesmí bát, že se ztratí a rozpustí ve spolupráci s menšími stranami. Naopak, čeho by se měla bát, to je špatného čtení situace, ignorování zájmů voličů a vedení bojů, které zajímají tak maximálně její členy – bojů, ve kterých ale ztratí směr i sílu. Musíme jednat chytře, správně a strategicky. Jinak neprohrajeme jen příští volby, ale prohrajeme na dlouhou dobu i budoucnost naší země.

Teze čtvrtá: Nikdy není dost modernizace.

Já jsem si nechal od kolegů připravit seznam toho, co se nám podařilo změnit v rámci ODS za posledních dvanáct let a bohužel ho tady nemohu celý přečíst, protože tolik času opravdu nemáme. Ale jen namátkou.

Dali jsme dohromady naše hospodaření, které nám nejen nedělalo čest, ale existenčně nás i ohrožovalo. Změnili jsme stanovy. Zásadně jsme upravili naši stranickou strukturu. Zpřehlednili jsme procesy a odpovědnosti. Vznikla MojeODS. Zmodernizovali jsme logo a vizuální prezentaci.

Zavedli jsme programové týmy, programové konference. Vytvořili jsme prostor, aby se začalo více pracovat s mladými, děkuji všem, co pracují v Mladé ODS. V rámci ODS se začaly systematicky aktivizovat ženy.

Vloni jsme se pustili do vzdělávacího projektu Akademie IPPO, jímž už řada z vás prošla. Zmodernizovali jsme marketing. Posílili komunikaci se členy. A tak dále a tak dále. Je toho hodně. Stálo to spoustu sil a energie. Ale, milí přátelé, stejně to nestačí. Nestačí…

Uvědomme si prosím, že ODS je poslední velkou tradiční masovou politickou stranou. Se vší úctou k našim politickým přátelům a konkurentům. Aby takovou zůstala i nadále, musí se umět neustále přizpůsobovat a zlepšovat. Jinak přestane být akceschopná. To bude velká výzva pro nové vedení ODS, které si tu zvolíme.

Pokud by měla být jedna věc, kterou bych vám rád doporučil, pak je to více pravomocí pro nové vedení. A věřte mi, vím velice dobře, o čem mluvím. Ano, slyšíte dobře – zatímco někteří z vás volají po stále větší a větší „demokratizaci“ ODS, dokonce po jakési přímé demokracii – v konzervativní politické straně, tak já volám po opaku. Nedostatkem vnitřní demokracie tedy fakt netrpíme. A kdo si to myslí, tak nevidí věci reálně.

Já jsem si s úžasem před kongresem četl výstupy některých našich členů, kteří si stěžovali na to, že v ODS je nedostatek soutěže a konkurence, a vše řídí vedení z Prahy. (V Praze by tedy řekli vedení z Moravy, to je jedno, to je detail…) Nic není dále od pravdy – je to přesně naopak – kraje si volí lídry a kandidátky, ale odpovědnost za ně nese vedení strany...

Když jsem zhruba před 1,5 rokem neformálně navrhoval, že bychom do některých regionů mohli dát osobnosti mimo ODS, na kandidátku, se zlou jsem se potázal. Ale za výsledky přitom odpovídám já. Ne ti, co to odmítli. K lepším výsledkům nám nepomůže větší demokratizace našich procesů. Ale naopak jejich zjednodušení, zavedení nebo posílení lídrovského principu řízení a větší pravomoci pro ty, kteří nesou hlavní zodpovědnost.

A pokud má předseda a vedení strany odpovídat členské základně za volební výsledky, a má, pak musí mít i větší vliv na složení kandidátek. Pokud má nové vedení vyhrávat další volby, pak musí mít absolutní respekt a aktivní podporu všech členů. Podívejte se na naši největší konkurenci. Jsou zorganizovaní, jsou pracovití. Jsou schopni šířit svoje postoje jako dobře namazaný stroj. A my nad nimi nemůžeme vyhrát, nemůžeme, pokud nebudeme stejně týmoví, stejně schopní, stejně pracovití a stejně odhodlaní. A k tomu je potřeba vytvořit podmínky.

A musíme se mnohem více otevřít. A komu se otevřít? Našim současným a potenciálním voličům. ODS nebyla v minulosti nikdy úspěšná, když papouškovala jakési domnělé nebo skutečné pravicové ideologické fráze. Mimochodem ideologie vůbec nepatří k pravici, ideologii nechme levici. ODS byla úspěšná v devadesátých letech a v prvním a třetím desetiletí tohoto století, když vyjadřovala co nejširší zájem střední třídy. Když byla jejím hlasem.

Musíme proto respektovat to, jak dnes lidé vnímají politiku, jak chápou politické strany a jejich funkci. Jak se s politickými stranami identifikují, nebo spíše neidentifikují. A co všechno je dnes v celé Evropě diametrálně odlišné něž ještě před patnácti lety. A to znamená, otevřít se novým způsobům politické práce, novým formám členství a podpory, novým osobnostem. Jasně, není to ono, bolí to, narušuje to náš klid, naše jistoty, ale je to absolutně nutné.

A já na vás apeluji s naprostým důrazem na každé slovo: Udržet ODS jako moderní akceschopnou stranu je základním předpokladem našeho budoucího úspěchu! Prosím, myslete na to, až budete řešit, jak zjednodušit naše stanovy a jak vytvořit lepší podmínky pro práci nového vedení.

A na závěr teze pátá, krátká – a ta už působí opravdu jako reklamní slogan – ta teze zní takto: Za každých okolností perte prádlo doma.

Možná vám to přijde jako nepatřičná rada, ale pro budoucnost ODS je neobyčejně důležitá. Znáte mě, já věřím některým principům a jako konzervativní člověk věřím těm, které se v praxi osvědčily... A jedním z nich je, že konflikty a různé názory se mají řešit a diskutovat za zavřenými dveřmi. A před dveře se má jít už s jednotným hotovým názorem, který budou všichni přítomní veřejně hájit.

A takový přístup, milí přátelé, to není jen otázka vkusu, ale má také velice praktické dopady. Za prvé, volič nestojí o partu politiků, kteří působí jako kluci, co se pořád zabývají sami sebou a neumějí se shodnout. Protože pak v nich nemá důvěru. Volič chce tým profesionálů, který ví, co dělá a který bude schopen doručit konkrétní výsledky.

Za druhé, kritika, vnitřní kritika ODS, je relativně jednoduchým a účinným nástrojem, jak se prosadit v médiích na veřejnosti. Jenže tento postup se ale často nakonec obrátí pro vám. Pár takových dnes už bývalých kolegů bych tu mohl jmenovat.

Ale co je nejhorší: jakmile si média a naši konkurenti zvyknou na to, že stačí proti sobě postavit pár členů ODS ochotných se navzájem veřejně kritizovat, pak vězte, že jste neudělali jen medvědí službu sami sobě, ale zejména celé ODS a s každým takovým vystoupením pohřbíváte kousek její budoucnosti. Příklady jiných stran a politiků, kteří přesně takto odešli do zapomnění, vám tady snad asi nemusím uvádět.

Přiznám se vám, že jsem zejména v poslední době ne úplně lehce nesl, když někteří kandidáti na funkce v ODS, namísto toho, aby využili široké možnosti, které uvnitř strany máme, tak vyrazili se svojí kritikou do médií a na sociální sítě. Sobě tím možná trochu pomohli, ale určitě nepomohli ODS. A je jedno jestli měli v té či oné věci pravdu, možná měli. Ale mít pravdu nestačí. Je potřeba mít také loajalitu a je potřeba mít také odpovědnost.

Takže ještě jednou prosím: perte prádlo za každých okolností doma, vyplatí se to.

Milí přátelé, to bylo tedy pro mnohé z vás opravdu hodně nepříjemných, ale mých pět tezí, s nimiž jsem se s vámi chtěl jako předseda ODS tak nějak rozloučit.

Bylo to skvělých 12 let. Chci vám za ně poděkovat. Nejraději odsud, každému jmenovitě, osobně a zvlášť, ale nejde to, protože těch lidí, kterým bych chtěl poděkovat, jsou určitě stovky. A já nechci nikoho opomenout. A kdybych chtěl děkovat všem, kteří by si to zasloužili, tak bych byl předsedou ještě hodně dlouho. Vidíte, to by byla dobrá taktika… Ale já mám v sobě kromě té pravdy právě tu zmíněnou odpovědnost i loajalitu, tak už vytvořím prostor pro volbu svého nástupce.

A proto, i z těch časových důvodů, k tomu symbolickému poděkování využiji číslo dvanáct, kterým jsem začal, a zmíním 12 jmen lidí, kteří se mnou v uplynulých letech pracovali ve vedení a ve vládě a bez nichž bychom nebyli tam, kde jsme. Dvanáct, nejsou to prosím vás apoštolové, protože já nejsem žádný spasitel. Ale s tou dvanáctkou je to přece jen docela pěkná hra.

Takže děkuji: Zbyňku, Miloši, Martine na druhou, Sašo, Marku, Veroniko, Sandro, Pavle, Jano, Evo, Zdeňku a Honzo s celým týmem – no vidíte, už jsem hned tu dvanáctku vyčerpal. Tak rychle to uteklo – a někdo z vás by přesto řekl, že 12 let bylo dlouho… A to jsem ještě nestihl poděkovat ani přátelům ze svého týmu a ze svého regionu atd… Takže bude nejlepší, když to nechám do zákulisí a na další dny, týdny a měsíce. Bude k tomu ostatně řada příležitostí, protože já nikam neodcházím.

Končím sice jako předseda ODS, ale zůstanu poslancem ODS, budu se více věnovat studentům a rád bych začal pracovat na občanském projektu, jehož ambicí bude přivést více mladých lidí k zájmu o politiku a také do politiky. Protože bez mladých lidí, bez nové energie, nových myšlenek a postojů nebude mít demokratická pravicová politika v naší zemi žádnou budoucnost.

A prosím vás, nevymýšlejte mi, co mám dělat… – vždyť já ten pravý „job snů“, což je přece předseda ODS, ten pravý „job snů“ právě opouštím.

A proto vám taky říkám: Ne! – Ne, opravdu nehodlám kandidovat za dva roky na prezidenta republiky. Už proto ne, že jsem přesvědčen, že Petr Pavel tu funkci zvládá velice dobře a byla by škoda, kdyby – pokud se tak rozhodne – ve své práci nepokračoval. A Miloš Vystrčil je skvělým předsedou Senátu a má a bude mít moji naprostou podporu tak dlouho, jak dlouho bude chtít tuto funkci vykonávat.

Vážení přátelé,

před dvanácti lety jsem vám ve svém tehdy kandidátském projevu mimo jiné řekl několik vět, jimiž bych rád zakončil i svoje dnešní vystoupení. Překvapivě jsou stále aktuální:

„ODS je dnes víc potřeba než kdykoliv předtím. Více než kdy předtím je potřeba vyvažovat moc levice, chránit zájmy občanů České republiky, oponovat manažerské antipolitice, varovat před populistickými hnutími a postavit se samozvaným spasitelům. Nebude to jednoduché, nebude to hned. Máme silné soupeře, ale máme také silné kořeny, dlouhou tradici a pevné hodnoty. A ode dneška budeme mít to nejdůležitější, budeme mít odhodlání a budeme mít novou víru v naši budoucnost.“

Milí přátelé,

přeji si z celého srdce, aby Občanská demokratická strana zůstala i v dalších letech nejúspěšnější demokratickou politickou stranou České republiky. Máme na to! Máte na to! A Česká republika a její občané nás stále potřebují! Možná ještě více než v minulosti.

Děkuji vám za vše!