8. listopadu 2020

Petr Fiala: Populismus není budoucnost konzervatismu. Deset poznámek k americkým volbám

Petr Fiala: Populismus není budoucnost konzervatismu. Deset poznámek k americkým volbám

FORUM 24: Sledoval jsem americké volby jako detektivku. Dlouhé sčítání mi připomnělo, co jsem kdysi studoval o americké demokracii a volebním systému a už v detailech zapomněl. A taky už vím, kde leží třeba Maricopa, Allegheny nebo Clayton County. Celkově poučné. Pár poznámek k americkým volbám píši ve chvíli, kdy je všechno ještě čerstvé a některé věci nejasné. Ale teď (7. 11.) o tom smýšlím takto:

1. Prohrál Trump, ne republikáni. Předvídaná modrá vlna se přes USA nepřevalila. Republikáni bojují o většinu v Senátu, získali některé nové mandáty ve Sněmovně reprezentantů. Výsledky jsou těsné, ale voliči se rozhodně neodklonili od konzervativců. Někde volili Bidena a současně republikánského kongresmana. Někteří kultivovaní a hodnotově vyhranění konzervativci dosáhli překvapivě silných výsledků, třeba bývalý rektor, senátor Ben Sasse (48) v Nebrasce.

2. Populismus není budoucnost konzervatismu. Trump prohrál sám se sebou. Má viditelné úspěchy, a velmi silné – ekonomické, zahraničněpolitické, stál jasně na straně etické konzervativní agendy (proti potratům, ideologii genderu, klimaaktivismu, korektnosti), změnil složení Nejvyššího soudu apod. Dokázal mobilizovat svoje voliče, ale taky svoje odpůrce. Rozdíl mezi vítězstvím a prohrou v rozdělené americké společnosti způsobil Trumpův populistický a nenávistný narcisismus. Ten se ukázal taky jako slabina v boji s koronavirem. Trumpova problematická osobnost negativně přebila velmi úspěšnou konzervativní agendu a prokazatelné výsledky. To rozhodlo.

3. Trump nebyl v úřadě neúspěšný. Podařilo se mu dobře plnit volební sliby. Americká ekonomika do koronaviru rostla, snížil daně, zjednodušoval byrokracii, stimuloval vznik pracovních míst. Postavil hráz Číně a tlačil ji k férovým obchodním praktikám a respektu k duševnímu vlastnictví a pravidlům hry. Vypověděl nebezpečnou dohodu s Íránem, přesunul velvyslanectví do Jeruzaléma, přiměl arabské země k historickému uznání Izraele. Navzdory pochybnostem neustupoval Rusku, spíše naopak. Začal se znovu zajímat o střední Evropu, odkud Obamova administrativa vycouvala. Udělal, co řekl, ve vztahu k OSN, ke klimatickým dohodám apod. Neposlal americké vojáky do další války. Možná tím vším své voliče až překvapoval, ale se svým týmem plnil sliby a jeho reálná politika byla účinná. Získal nejvíce hlasů z republikánských kandidátů v historii. Avšak ve volbách, kde byla nejvyšší účast a kde jeho vyzyvatel získal miliony hlasů navíc.

4. Trumpova prohra je jeho obrovské selhání. Je to osobní prohra a prohra tohoto politického stylu. Trump prohrál boj o druhé funkční období. To je neobvyklé v americké historii. Naposledy se to stalo skoro před 30 lety G. H. W. Bushovi. Ale to bylo po 12 letech silné vlády republikánů! Teď prohrál Trump po čtyřech letech, předtím tu byla osm let demokratická Obamova administrativa. O to je to horší a pro republikány těžší porážka. Ale Trump není cesta, je to slepá ulička, bez ohledu na to, že byla zpočátku jakoby velmi široká a pohodlná. Lidé volili proti Trumpovi, bylo to do jisté míry hlasování o něm. Ale není to jen Trumpem a Bidenem, prostě prezidentské volby po prvním funkčním období jsou v Americe vždy referendem o prezidentovi. Poprvé Trump nevyhrál z lásky voličů k němu, ale vyhrál především proto, že nebylo možno po Obamovi zvolit někoho tak neoblíbeného, jako byla Hillary Clintonová. Teď prohrál, protože ho většina (byť těsná) prostě ve funkci už nemohla snést. Ke škodě konzervativní politiky.

5. Americká společnost je rozdělena. Jenomže ne tak silně rasově, etnicky, sociálně a ekonomicky, jak se předpokládalo, ale mnohem více hodnotově a kulturně, než se čekalo. Proto Trump možná trochu překvapivě ztratil u bílých mužů, ale naopak získal u Hispánců, afroamerických žen apod. Socioekonomické rozdělení to nevysvětluje, nábožensko-kulturní ano. Ale hodnotově kulturní dělení je mnohem ostřejší a hůř překonatelné, je to pro americkou společnost výzva.

6. Nové formy hlasování představují riziko. Pro demokracii je důležitá důvěra lidí a taky přijetí porážky jako legální i legitimní. Platí dvakrát měř, jednou řež, než se rozhodneme pro jiné způsoby hlasování. USA bojují s nedůvěrou v regulérnost korespondenčních hlasů posílenou rozdílnými zákony v jednotlivých státech, což ovlivňuje sčítání a zdržuje vyhlášení výsledku. Netrpělivost, podezřívavost a rozhořčení jsou pochopitelné, bez ohledu na to, zda jsou namístě. Tohoto ať si všímají všichni sociální inženýři, co u nás chtějí pořád něco měnit.

7. Průzkumy se mýlí. V USA, u nás, všude a často. Americké průzkumy preferencí byly opět špatné. Nepředpověděly ani těsné výsledky prezidentských voleb, ale ani rozložení sil v Kongresu. Výzkumníci tvrdí, že to je nesprávnou interpretací výzkumů. To však není celé vysvětlení. Problémy jsou hlubší a nejen americké. Podcenění reprezentativnosti vzorku a rozdílných postojů v závislosti na technice dotazování, špatný odhad volební účasti, nesprávná práce s potenciálem, kde bývá přání otcem myšlenky apod. U nás je to taky tak, poslední volby netrefují agentury ani v procentech, ani v mandátech, a dokonce ani v pořadí stran. A co s tím? Vraťme se z virtuálního světa do toho reálného. Rozhodují volby, průzkumy jsou jen cár papíru nebo pár čísel na obrazovce. Prostě tomu moc nevěřte, řiďte se vlastními preferencemi a uděláte dobře.

8. Vítězství Bidena není automaticky vítězstvím radikální levice, ale její nebezpečí vzrostlo. Demokratická strana v USA dnes prosazuje silně levicovou agendu, ze směrů kolem Bernieho Sanderse nebo mladých demokratů typu Alexandrie Ocasio-Cortézové jde při znalosti dějin levice strach. Neomarxistické postoje zahalené do různých bohulibě znějících agend vyvolávají obavy, kulturní válka se ostatně již vede. Obamova administrativa, jejíž byl Biden součástí, ukázala schopnost rozbíjet společnost a současně oslabovat USA, a tedy i západní civilizaci. To všechno je pravda. Ale pravda taky je, že pokud teď nezískají demokraté většinu v Senátu, tak budou muset dělat kompromisy. A pravda taky je, že Biden je na to zvyklý a patří k umírněnému křídlu demokratů. Není to politicky nepopsaný list nebo někdo jako Jiří Drahoš a podobné nesmysly, které se psaly u nás. Je to veterán americké politiky, v Senátu od roku 1972 (!), pak viceprezident, zkušený politik z nejvyšších pater, který ví, co dělat, a taky, kdy se musí domluvit. V tom je určitá naděje. S Bidenem hluboce názorově nesouhlasím, ale není jediný důvod, proč bychom měli někoho s jeho tragickými životními zkušenostmi, vytrvalostí a politickými úspěchy podceňovat nebo zesměšňovat. A ještě jedna věc: je mi líto, že končí viceprezident Mike Pence, nevím, co přesně čekat od Kamaly Harrisové; i když nepatří přímo k levému křídlu Demokratů, tak podle hlasování v Senátu bývá označována za „nejliberálnější“ senátorku.

9. Zapomeňte na věk. Když zvolí v Rakousku nebo ve Finsku výjimečně třicátníky do premiérské funkce, tak donekonečna posloucháme, že je to trend a teď už jen mládí vpřed. Tenhle ageismus, připomínající rané fáze bolševických převratů, je pěkně hloupý. V politice platí a platilo vždy, že na věku nezáleží. Můj nejoblíbenější americký prezident Ronald Reagan byl zvolen v 69 letech. Byl tehdy nejstarší hlavou státu v dějinách USA. Nyní kandidovali proti sobě dva pokročilí sedmdesátníci. Biden bude mít za pár dní 78, ano, je starší než český prezident a než většina Američanů. Těm to zjevně nevadilo, boj dvou seniorů je inspiroval, motivoval. Nakonec jich přišlo k volbám nejvíce v historii a nejstaršího prezidenta, jakého kdy měli, zvolili nejvyšším počtem hlasů, jaký kdy komu dali.

10. Vysmívat se americké demokracii je ubohé. Několikadenní čekání na výsledek voleb je únavné, frustrující a neobvyklé. Hlavně pro Američany, ale i pro svět, který na něj čeká. Ale srovnávat USA s nějakými rozvojovými diktaturami je úplně vedle. Sčítání je pomalé ne kvůli neschopnosti nebo záměru, ale vzhledem k neobvyklému množství korespondenčních hlasů a kvůli odlišným volebním systémům jednotlivých států. Někde se hlasy sčítají dopředu, někde se s nimi ze zákona pracuje až po uzavření volebních místností. Vojenské hlasy tradičně přicházejí pozdě atd. Důkladné počítání a zkoumání každého hlasu, právní ošetření voleb, řešení každé nejasnosti soudem, to není výraz slabosti, ale síly demokracie a právního státu. Každý hlas musí mít stejnou váhu a – jak ukazují tyto volby – každý hlas vlastně rozhoduje, i když je jich dohromady sto padesát milionů. U nás nemáme nepřerušenou demokratickou tradici, svobodu a demokracii dvě století, tak neohrnujme nos nad tou americkou. Bez americké svobody a demokracie by byla o něco slabší i ta naše. Naštěstí nic nenaznačuje, že by Američané ztratili svou víru v demokracii. Tyto volby spíše ukazují, že je to naopak.

Komentář vyšel na serveru Forum24.cz.