26. listopadu 2018

Petr Fiala: Babišova reality show ve sněmovně. Premiér ukázal bezradnost a neschopnost mluvit k věci

Petr Fiala: Babišova reality show ve sněmovně. Premiér ukázal bezradnost a neschopnost mluvit k věci

FORUM 24: Andrej Babiš přežil hlasování o vyslovení nedůvěry vládě, ale kus důvěry v Poslanecké sněmovně jednoznačně ztratil.

Využití této závažné ústavní procedury se tak ukázalo jako správné a důležité. Navzdory vládní propagandě a pozoruhodném matení veřejnosti ze strany některých novinářů. Když opozice nemá většinu, tak proč chce hlasovat o nedůvěře? Je to přece zbytečné, nechte vládě klid na práci! Ještě stačilo označit opozici za „ztroskotance a samozvance“ a měl bych pocit, že jsme se ocitli o čtyřicet let zpátky. Naštěstí zatím dokáže síla našich demokratických institucí, ústavního pořádku a garantovaných svobod vždy zvítězit nad zlovolnými nebo hloupými (ve výsledku je to stejné) pokusy je zpochybnit.
 
Přestože jedno z mých oblíbených hesel je „nic nečekej, nebudeš zklamán“, byl jsem tentokrát intenzitou, se kterou bylo opoziční právo na vyslovení nedůvěry zpochybňováno, přece jen překvapen. Sama otázka, proč to opozice dělá, když na vyslovení nedůvěry nemá většinu, je zcela „odzbrojující“. Nezbývá než tazatelům sdělit, že kdyby opozice měla většinu, tak není opozicí, ale vládou. Kdyby vládní koalice nedisponovala většinou, tak nevládne, ale bude v opozici. Možná to není každému, kdo komentuje politiku, hned jasné, ale tak to prostě je.
 
Ústava dává opozici (tedy menšině) do rukou proceduru vyslovení nedůvěry a to samozřejmě s vědomím, že její užití nemusí vést k pádu vlády. Proč? Na to lze nalézt odpověď kupříkladu v respektovaném Komentáři k Ústavě České republiky od našich předních ústavních právníků (Linde, Praha 2010), kde se dočteme (s. 863), že to je „nástroj racionálního uplatňování politické odpovědnosti vlády a trvalého Damoklova meče visícího nad vládou“, ale také, že jde „o nástroj ochrany menšin, neboť jakkoli k vyslovení nedůvěry je následně třeba souhlasu většiny všech poslanců, již samotné projednávání, iniciované touto menšinou, může mít určitý katalyzační dopad na zhodnocení vad či pochybení vlády…“. A to se taky stalo.
 
Hlasování o nedůvěře přineslo několik důležitých zpráv. Vytvořilo nebo alespoň odhalilo novou politickou realitu.
 
Zaprvé se ukázalo, že předseda vlády ztratil podporu většiny v Poslanecké sněmovně. Proti jeho vládě se vyslovilo 92 poslanců, jen 90 ji odmítnutím nedůvěry podpořilo. Před necelými pěti měsíci vládu aktivně podporovalo 105 poslanců. Ztráta většiny má symbolický i konkrétní politický význam. Proto taky reakce premiéra Babiše nebyla nijak nadšená. Nelze sice jednoduše tvrdit, že kdyby bylo hlasování naopak, tedy o důvěře, tak prohraje, nicméně není ani jisté, že by důvěru získal. Myslím, že to nyní určitě zkoušet nebude.
 
Situace vznikla díky alibistickému až zbabělému postoji ČSSD, pro který se těžko hledají příklady i pochopení. Její poslanci nehlasovali pro vládu, v níž jsou. Současně však neudělali nic proto, aby vyřešili problém kolem předsedy vlády, který – podle svých slov – sami pociťují. Sociální demokraté v klíčových chvílích opakovaně selhávají, čímž ohrožují už nejen sami sebe, ale i kvalitu demokracie. ČSSD je dnes psychicky závislá na vládě s Babišem, který ji přitom už několik let systematicky maže z politické mapy. Přebírá její agendu i voliče. Past, kterou si sociální demokraté sami postavili a masochisticky se v ní zdržují, brzy sklapne.
 
Nicméně politické sdělení jejich postoj nakonec obsahuje: levicová vláda se nám líbí, premiér ne. Předseda Hamáček si sice nakonec vysloužil pochvalu od předsedy vlády, ale jen velmi naivní politický pozorovatel by z toho mohl odvodit, že vládní koalice z toho vyšla vnitřně i navenek posílena. Těžko si představit, že s nahou a současně oblečenou sociální demokracií a s kopcem problémů, které se kolem Andreje Babiše objevují (a z nichž ani jeden nebyl odstraněn), vydrží tato vláda další tři roky.
 
Zadruhé se jasně potvrdilo, že na rozdíl od váhajících sociálních demokratů, jsou komunisté pevnou a spolehlivou součástí vládní koalice. Andrej Babiš jim vyhovuje, jsou připraveni ho kdykoli hájit, socialistický program vlády odpovídá jejich prioritám a Babiš zřejmě plní i další podmínky komunistů, o nichž se mluvilo, ale které nikdy nebyly zveřejněny. KSČM se fakticky stává frakcí hnutí ANO. Frakcí důležitou a vlivnou.
 
Zatřetí se odhalila povaha současné diskuse, která zatěžuje českou politiku. Jediným politikem, který se ve Sněmovně důkladně věnoval premiérově rodině, byl sám Andrej Babiš. Zatímco ostatní politici postupovali v této věci s viditelnou zdrženlivostí, předváděl předseda vlády od řečnického pultu cynickou reality show s podrobnými informacemi ze zdravotnické dokumentace svých dětí. Nedokázal však reagovat na výhrady o obrovském konfliktu zájmů, do kterého se jako trestně stíhaný člověk, jako otec spolu s ním obviněných dětí a jako předseda vlády dostal. A tento konflikt zájmů, tato neudržitelná kombinace rolí, je jádro problému a hlavní důvod, proč by měl z funkce premiéra odstoupit, jak jsem na to poukázal ve svém úvodním vystoupení Andrej Babiš vůči tomu nepostavil žádný argument. Ani se o to nepokusil.
 
Pro milovníky politiky jako reality show – a pár jich je v samotné politice a mnohem více v médiích – byla tato bezradnost předsedy vlády a neschopnost mluvit k věci nepodstatnou záležitostí. Ale pro nás ostatní, kteří jsme si uchovali jak rozum, tak smysl pro přiměřenost a odpovědnost, bylo potřeba přenést tuto debatu na půdu parlamentu. Absolvovat ji a zaznamenat. Protože důležité politické otázky (stále) patří do parlamentu a nemůžeme je „vyřídit“ prostřednictvím sociálních sítí nebo na hybridním bojišti politického komentariátu.
 
Stejně tak nestačí jen napsat status, tweet nebo mluvit do médií. Ani vítězství ve volbách neopravňuje v demokratické společnosti politiky k tomu, aby si dělali, co chtějí. Místem, kde jsme o tom povinni mluvit a kde to máme řešit, je parlament. Kdo to zpochybňuje, je už jednou nohou na lodi současného předsedy vlády, pro kterého je demokratický parlament otravná žvanírna a necelých 30 procent ve volbách hlasem celého národa. Jenomže tak to není a nesmí být.
 
Proto byl minulý pátek důležitým dnem tohoto volebního období. Ukázala se fakta a skutečný stav věcí. Ostatní je jen premiérova politická reality show. Jak ale víme, každá reality show přestane diváky dříve či později bavit. Život je zajímavější. A skutečná politika taky.