27. srpna 2018

Petr Fiala: Výročí srpna 68 ukázalo, že vlastenectví si nenecháme ukrást blázny ani extremisty

Petr Fiala: Výročí srpna 68 ukázalo, že vlastenectví si nenecháme ukrást blázny ani extremisty

FORUM 24: Padesáté výročí srpna 1968 bylo i zprávou o naší současnosti. Ještě doznívají diskuze o tom, jestli jsme si srpnovou invazi připomenuli důstojně. Zda se může na Hradě mlčet. Jestli se smí u rozhlasu pískat. (Jenže, kdo by se lidem divil, když k srpnu hovoří ex officio normalizační komunisté a/nebo ti, kteří komunisty znovu přivedli k moci?) Podstatné je, že jsme si srpnovou okupaci připomenuli intenzivně. To je dobrá zpráva.

 
Důležité je i to, že se přestali přetvařovat komunisté. Postupná legitimizace ze strany prezidenta a podíl na vládní moci jim dodaly revoluční odvahu. Oprášili dialektický a historický materialismus a o roce 1968 namluvili více nesmyslů než za celých devětadvacet let od konce jejich zločinného režimu. Bylo užitečné si je poslechnout. Doufám, že i pro ty, kteří je označují za neškodný a výběhový politický model. Jejich ideologie zůstává nebezpečná, jakákoli jejich síla je varující a zmatky, které vnášejí do společnosti, nelze podcenit. Ruku na srdce, kdo by si ještě před deseti lety pomyslel, jaké výmysly a lži budeme o srpnu 1968 poslouchat? A že je část společnosti dokonce bude brát vážně.
 
Jiná a stále ještě silnější část společnosti si ale připomenula srpen 1968 spontánně a silně. To je nakonec nejdůležitější. Mám radost i z toho, že měla ohlas moje výzva, abychom významné dny uctili s národní vlajkou v ruce, na domech, na sociálních sítích. Demokratičtí vlastenci si nesmějí nechat vlastenectví ukrást blázny a extremisty. Další příležitost bude v říjnu, při oslavách stého výročí vzniku našeho státu.
 
Nejde jen o oslavy. Seznam oficiálních akcí k 28. říjnu je již připraven a nezbývá než si přát, aby proběhly důstojně. Aby ústavní činitelé vystupovali s respektem k celé společnosti, ne pouze ke svým příznivcům. Podstatnější ale je, zda sté výročí využijeme jako příležitost. Jestli navážeme na ambice zakladatelů československého státu. Zda mezi slavnostními projevy a fanfárami bude také slyšet rozhodnutí, kam se vydáme v příštím století naší samostatné státnosti.
 
Na to jsem myslel 22. srpna, když jsem se účastnil neplánované schůze Poslanecké sněmovny. Zda a jak rychle se dokážeme vymanit z pasti politické prázdnoty a populismu. Jejich smutným vyjádřením byly dva klíčové body této schůze.
 
Důchody jsou u nás nízké. Bez změny důchodového systému jsou přitom i tak dlouhodobě neudržitelné. Vlády ANO a ČSSD zrušily jediný pokus o řešení, kterým byl tzv. druhý pilíř – a po mnoha letech slibů nepřišly vůbec s ničím. Když jsme nyní navrhli spravedlivé zvýšení všem lidem, kteří mají nízké důchody, protože si nemohli za socialismu vydělat, vláda nás obvinila z populismu. Trvá na tom, dát tisícovku jen těm, kterým je více než 85 let. Je zbytečné domýšlet, jaká cynická strategie za tím může být. V ekonomicky nejpříznivějším období, jaké pamatujeme, nemá vláda pro důchody žádné systémové řešení. Ani žádné seriózně nehledá.
 
Druhým bodem byly poslanecké platy. Ano, zase. Jedno z nejpokleslejších politických témat, které lze vymyslet. Vždy ho spolehlivě vytáhnou političtí zoufalci bez programu, bez představy, jak dobře spravovat naši zemi. Doufají, že odhadnou emoce lidí a získají „body“. Nezískají.
 
Část lidí si bude vždy myslet, že politici by měli místo platu sami platit. Jiní, že berou mnoho, i kdyby se jim jen proplatilo jízdné do Prahy. Neexistuje žádný objektivní a univerzální model, jak určit výšku platu ústavních činitelů. Každému rozumnému a odpovědnému politikovi je jasné, že nejlepší a nejsprávnější je, když o svém platu sám nerozhoduje. V takové situaci jsme nyní konečně byli, platy se upravují automaticky. Bohužel se vždy najde nějaký populista, které téma vrátí do hry. Tentokrát se této role ujali Piráti. Dopadnou jako všichni předtím. Nikdo je za to neocení, ale spolehlivě znovu rozvíří vášně a nenávist vůči politikům. Bez ohledu na to, jak moc si svoje platy zmrazí, sníží nebo zdaní.
 
Samozřejmě riskuji nepochopení, i když o tom jen píši. Jenže oba body srpnové schůze dobře ilustrují politickou situaci, v níž se blížíme k říjnovým oslavám stého výročí. Myslím, že nebude stačit, když si připneme trikolóry a odcitujeme jména zakladatelů státu. Neměli bychom se spokojit s pěknými projevy a správnou sadou vyznamenaných.
 
Tento týden jsem ocenil úmysl prezidenta Zemana vyznamenat nejvyšším státním vyznamenáním Antonína Švehlu. Vážím si ho, ostatně často Švehlu zmiňuji ve svých textech a vystoupeních. Důvodů je mnoho, jistě se k nim ještě někdy vrátím. V této souvislosti ho připomínám pro jasné představy a nejvyšší ambice, které měl pro republiku. Kupříkladu řekl: „…jsme uprostřed Evropy ta nejzazší bašta západní demokracie… My všichni tady jsme ve službě; úkol, který nám byl uložen osudem, je věc světová a věc pro věky.“ Musíme navázat na tento étos první republiky. Nebát se být baštou demokracie, svobody, prosperity. Nebát se být „světoví“, což dnes znamená patřit mezi nejlepší země na světě. Návrat k tomuto politickému cíli bude skutečnou oslavou vzniku samostatného státu.
 
Pro posilování politické alternativy vůči populistů a levici, kteří dnes bezradně „řídí“ naši zemi, mohu zase využít slova, která Švehla řekl svým spolustraníkům: „Máme program, známe cesty – jest jen na nás, abychom slovo učinili skutkem a kráčeli rázně a statečně po oněch cestách, jedině schůdných, jedině správných. Po cestách, které vedou k nejlepšímu zabezpečení našeho státu.“ Tož tak! dodávám s Masarykem.