26. února 2018

Petr Fiala: V roce 1948 Beneš dostatečně nečelil komunistům. Dnes jim Zeman pomáhá

Petr Fiala: V roce 1948 Beneš dostatečně nečelil komunistům. Dnes jim Zeman pomáhá

FORUM 24: Strana vyhraje volby a začne vládnout, má k dispozici část médií, mistrně ovládá propagandu a manipulaci, slibuje každému něco a nedodrží skoro nic, protože jí jde jen o moc, dosazuje své lidi do klíčových orgánů, postupně ovládá i bezpečnostní složky, ostatní demokratické strany tomu trochu brání, ale trochu taky spolupracují, nevědí, co je lepší – a pak už je najednou na všechno pozdě…. Pokud někoho napadlo, že popisuji současnost, tak prosím to v žádném případě. Mluvím o KSČ a událostech, které vedly ke komunistickému převratu v únoru 1948.

 
70. výročí „Vítězného února“ si musíme připomínat. Komunistický puč z února 1948 byl začátkem čtyřiceti let komunistické totalitní diktatury, jednoho z nejtemnějších období naší historie, s jehož následky se vyrovnáváme dodnes. Musíme si připomínat zavražděné a vězněné oběti komunistické zvůle, ale také všechno zlo, které ovlivnilo životy mnoha lidí: zmařené talenty a přání, nemožnost studovat, pracovat podle vlastních schopností, zákaz cestování, projevení vlastních názorů, násilné ohýbání charakterů, ponižování, vymývání mozků, ničení hospodářství, krajiny, země… Musíme si to připomínat i proto, aby se to už nikdy nemohlo v žádné podobě opakovat.
 
V posledních volbách na podzim 2017 dosáhla komunistická strana nejhoršího výsledku v celé své téměř stoleté historii. Propad KSČM mohl být docela pěkným příspěvkem a srozumitelným vzkazem občanů k 70. výročí komunistického převratu. A možná i byl. Jenže věci se bohužel vyvíjejí jinak.
 
Vítěz voleb 2017 hnutí ANO nejdříve povolalo už téměř bezvýznamné komunisty do své hlasovací koalice v Poslanecké sněmovně. A ta jim pěkně funguje: společně schvalují a společně zamítají. Před pár dny nám komunisté oznámili, že Miloš Zeman bude po Gustávu Husákovi prvním prezidentem, který promluví na jejich sjezdu. A komunistům se zároveň díky rozhodnutí hnutí ANO otevírá i návrat k výkonné moci, ačkoli to možná bude „jen“ pod krycím názvem „tolerance vlády“. Všichni ale víme, že žádná politická strana neposkytuje takovou podporu bez nějakého podílu na moci.
 
To už není jen špatný symbol v tzv. „osmičkovém“ roce plném smutných výročí. Je to bohužel dnešní tristní politická realita.
 
Nemám rád levné historické analogie, i když se nabízejí. Zpravidla nesedí. Historie se navíc nikdy přímo neopakuje. Opakují se však chyby, nepozornosti, vzorce chování a nedůslednosti, jež posléze vedou ke ztrátě svobody.
 
Historie není pohled, nýbrž zodpovědnost, napsal Jan Patočka. Naší zodpovědností je vidět nebezpečí a čelit jim. Komunistický puč v únoru 1948 nepřišel náhle, předcházela mu celá řada drobných kroků, ústupků demokracie, slabostí jednotlivců, přehlížení nebezpečí, až už náhle nebyla síla účinně čelit zlu. A komunistický mocenský převrat by taky nebyl možný bez znásilnění ústavy.
 
Nemusí nás dnes až tolik děsit to, že by se komunisté zase ujali absolutní moci. Jsou jiné historické a společenské podmínky. Ale je zde řada věcí, která by nás měla ve světle tragického únorového výročí zneklidňovat a aktivizovat.
 
To, co se odehrává v naší politice od voleb 2017, je také snaha o nerespektování ústavy a jejího ducha. Ne v nějaké okrajové záležitosti, ale v základním pravidle, v principu podřízenosti vlády Poslanecké sněmovně. Považuji za vedlejší, zda prezident Zeman a jeho předseda vlády v demisi Babiš žertují, zda to používají jako nátlak, nebo to myslí vážně, když v různých obměnách prohlašují, že vláda bez důvěry Poslanecké sněmovny může vládnout jakkoliv dlouho. A že prý neexistuje žádný rozdíl mezi vládou bez důvěry a vládou s důvěrou Poslanecké sněmovny. Něco u nás není v pořádku. Protože za normálních okolností by měli dva nejvyšší ústavní činitelé vážný problém, pokud by něco takového třeba jen naznačili.
 
O co jde dnes? Zase o převzetí vlády. Jak a zda se podaří jedné politické straně s menšinovým podílem hlasů v parlamentu ovládnout exekutivní moc dříve, než se k tomu dostane na základě vytvoření parlamentní většiny, tedy ústavním způsobem. A pak už jen stačí „přesvědčit“ zbytek parlamentu, aby tomu celému dal dodatečnou legitimitu a legalitu. V roce 1948 se převzetí moci odehrávalo s nedostatečným odporem prezidenta Beneše. Dnes je prezident Zemana aktivním účastníkem ohýbání ústavy. Tehdy byli komunisté hlavním aktérem, dnes se mají přiblížit k exekutivě v roli užitečných pomocníků.
 
Nebezpečnost této situace nesnižuje ani to, že většina společnosti těmto okolnostem nepřipisuje dostatečný význam. O to je to vlastně horší. Ze strany prezidenta i předsedy vlády jde nepochybně také o psychologickou válku. Koho totiž přesvědčí, získají nebo uspí, a kdo se smíří s překrucováním, obejitím, ignorováním jednoho podstatného ústavního principu, ten se odsuzuje k prohrám v bitvách o další instituce.
 
Dělicí čára v zápase o důležité demokratické instituce a kvalitu demokracie přitom může procházet nejen mezi jednotlivými politickými stranami. Ale i uvnitř jejich poslaneckých klubů. Což je vždy příznakem toho, že demokratické poměry, hodnoty a principy jsou oslabené, znejasněné a znejistělé. A v tom jistá analogie s rokem 1948 bohužel nepochybně je.